Jak vypadá život vrcholového sportovce pár týdnů před olympiádou? Běžně bychom si představili člověka obsypaného týmem trenérů a lékařů, který od rána do večera horečnatě piluje formu. Lukáš Krpálek tu představu narušuje. Na rozhovor do své judo akademie přifrčí sám ve svém černém Touaregu. Při pozdravu nám všem přátelsky rozmáčkne judistickou tlapou ruce a pak začne tahat dílce obřího tatami, které někdo zapomněl předchozí večer vrátit na místo.
Jaký vypadá životní rytmus sportovce před olympiádou?
Je hodně plný. Všechno se točí kolem tréninku a hodně času mi také zabere cestování. Před pár dny jsem se vrátil z Japonska, kde jsem absolvoval důležitou fázi přípravy. Jinak to ale nejde. Olympiáda je nejdůležitější turnaj kariéry a pro každého sportovce je čest se jí zúčastnit. Když se podaří vybojovat nějakou medaili, tak je to úspěch, který asi nic jiného nepřekoná. Jasně – mistrovství Evropy, nebo světa jsou velké a důležité turnaje, moje příprava ale vždy směřovala k olympijským hrám.
Co je na olympiádě tak zvláštního?
Všechno. Od obrovské sledovanosti po tlak, se kterým se tam sportovec musí umět vyrovnat. Spousta špičkových závodníků i mistrů světa ho zkrátka nezvládnou. Proto je pro mě úspěch na olympiádě tak cenný. Turnaj prověří sportovce doslova ze všech stran.
Cítíte na hrách i nějaký odkaz minulosti, olympijskou tradici, která sahá až do starověku?
Ano. Zápasení je společně s během nejstarší olympijský sport. Ne tedy zrovna judo…
Judo zase sahá hluboko do historie Japonska. Je to důvod, proč jezdíte absolvovat závěrečné fáze přípravy právě tam?
Do Japonska se jezdím takzvaně „rozeprat“. Absolvujeme tam obrovské množství zápasů. Během jednoho tréninku to může být třeba i patnáct nebo dvacet pětiminutových sparingů. V Čechách se během tréninku soustředím hlavně na sílu, vytrvalost, objemovou přípravu. Tu pak musím přetavit do schopností, které můžu využít při samotném zápase. A to se nedá jinak, než přímo zápasením.
ZÁPASENÍ JE SPOLEČNĚ S BĚHEM NEJSTARŠÍ OLYMPIJSKOU DISCIPLÍNOU
Jinde než v Japonsku se tímto způsobem netrénuje?
Japonské pojetí juda je méně silové. Zápasy nejsou tak fyzicky náročné, a můžu jich tedy na tréninku absolvovat víc. Japonci jsou zároveň extrémně techničtí, což mi umožňuje osvojit si obranu proti spoustě různých chvatů. No a třetí důvod je, že Japonsko má obrovskou základnu judistů. Na tréninku se můžu utkat s člověkem, který je v žebříčku třeba až na padesátém místě, a bude to naprosto vyrovnaný zápas. To by bylo jinde těžké hledat. Nechci ale, aby to vyznělo, že se za přípravou musí jezdit do Japonska. Každá země, vlastně každý judista, má pojetí zápasu trochu jiné. Pokud chce člověk uspět, musí se potkávat a poměřovat se všemi. Japonsko mi ale vyhovuje a jezdím tam rád. Nejenom kvůli judu. Chutná mi japonské jídlo. Je mi blízká jejich kultura. Libí se mi, jak jsou k sobě lidé vzájemně slušní a uctiví.
Nežárlí na vás, že jim porážíte šampiony?
Asi ano. Pro Japonce druhé místo neexistuje a těžce nesou, když jim někdo vítězství sebere. Mně se ale podařilo v Japonsku vyhrát mistrovství světa i Olympiádu, a berou mě tam dál. Možná cítí, že na mých úspěších má zásluhu i Japonsko.
Olympiáda v Paříži je vaše čtvrtá a obhajujete na ní dvě zlaté medaile. Jak to ovlivňuje vaši situaci?
Obhajovat medaili je vždycky těžší než ji vybojovat. Když se mi podařilo vyhrát první, mohl jsem přestoupit do těžké váhy a začít v podstatě nanovo. Obhajování jsem se tedy vyhnul, byl jsem obrovsky motivovaný a utkával jsem se se soupeři, kteří mě neznali. V těžké váze se mi podařilo vyhrát celý seriál vrcholných turnajů – mistrovství Evropy, světa i olympiádu. Takže jsem zase zpátky v pozici obhájce a nebudu to mít jednoduché.
Lukáš Krpálek
Pochází z Jihlavy, kde začal v šesti letech docházet do oddílu juda. V patnácti letech se už stal členem dorostenecké reprezentace a v roce 2006 přivezl z mistrovství Evropy první stříbrnou medaili. Během své kariéry reprezentoval Česko na čtyřech olympiádách, z her v Riu a Tokiu přivezl zlaté medaile. Na kontě má dva tituly mistra světa z let 2014 a 2019 a tři tituly mistra Evropy.
Nemají to těžké spíš vaši soupeři? Nastupují proti mistru světa a olympijskému vítězi? Z toho přece musí jít trochu strach.
Já jsem to tak nikdy nevnímal a proti mistrům jsem nastupoval rád. V takovém zápase totiž nemá člověk co ztratit. Prohrát s mistrem není ostuda, ale porazit ho je velká věc. Možná proto se mi dařilo už v osmnácti letech s mistry vyhrávat.
S čím tedy jdete na tatami v pozici obhájce?
Snažím se jít do každého zápasu s tím, že nemám co ztratit. Říkám si, že jsem vyhrál všechno, v co jsem vůbec mohl doufat. Každé vítězství je teď bonus navíc.
Funguje to?
Jak kdy. Je těžké si říct, že když prohraju, tak se nic neděje. Jakmile nastoupím k zápasu, tak ho stejně chci za každou cenu vyhrát.
Ještě poměrně nedávno se spekulovalo, jestli nastoupíte ve váhové kategorii do sta nebo nad sto kilogramů. Kolovaly dokonce zvěsti, že chcete nastoupit v obou. Bylo to reálné?
Měl jsem v plánu se v obou kategoriích kvalifikovat a rozhodnout se pak, do které na olympiádě nastoupím. Bylo to v období, kdy jsem v obou váhách zápasil a měl jsem dobré výsledky, které mi přinesly hodně bodů do olympijské kvalifikace. V jeden okamžik ale moje tělo řeklo dost. Kdyby byla reálná možnost zápasit v obou váhách na olympiádě, tak bych se asi pokusil tu krizi překonat. Olympijská pravidla to ale neumožňují, takže bych si stejně musel vybrat jen jednu kategorii.
Rozhodl jste se tedy pro tu nejtěžší.
Bylo mi to trochu líto, protože se mi ve stovce dobře zápasilo. Shazovat ale před turnajem dvanáct až patnáct kilogramů není jednoduché ani zdravé. Huntovat si tím tělo před závěrem kariéry mi nepřišlo jako dobrý nápad.
Jak se dá taková váha rychle shodit?
Ze začátku se redukuje tuk, posledních šest až sedm kilo se shazuje na vodě. Nejdřív se tělo extrémně zavodňuje. Postupně se přidává množství vypitých tekutin až třeba na sedm litrů denně. Potom se příjem tekutin zastaví, tělo je ale navyklé zbavovat se vody a neustále ji vylučuje. K tomu se třikrát až čtyřikrát denně běhá v neoprenovém obleku, pod kterým se člověk extrémně potí. Ze začátku jsem schopný během půlhodinového běhu vypotit přes dvě kila. Ke konci se už pijí odvodňovací čaje, káva a bojuje se o každé deko.
Upřímně řečeno se nedivím, že jste se rozhodl do toho procesu nejít. Zní to přímo strašlivě. Navíc tím shodíte jen váhu, kterou pak po vážení naberete zpátky. Nebo ne?
Ne úplně. Vážíme se večer před turnajem a do rána smíme nabrat maximálně pět procent tělesné váhy. Do zápasu tedy smím nastoupit s maximální váhou sto pět kilo. Z každé kategorie se náhodně vybírají čtyři zápasníci, kteří jdou na převážení. Pokud mají víc, tak nesmí nastoupit.
Práci s mladými považuji za důležitou, nejn kvůli judu. Chci děti hlavně motivovat k pohybu
Zatím se bavíme jen o olympiádě. Máte už vymyšlené, co budete dělat po ní?
Vím, že se chci nadále věnovat judu.
Stále na vrcholové, závodní úrovni?
Konec závodění musí někdy přijít. Neříkám, že se to stane hned po olympiádě, ale vrcholové judo se dělá zhruba do třiceti let. Musím tedy přemýšlet i dál a jako hlavní bod se mi jeví moje akademie. Práci s mladými judisty považuji za velmi důležitou. Nejenom kvůli samotnému judu, ale i kvůli tomu, abych motivoval děti ke sportování, k pohybu.
Jaké to mají dnešní mladí judisté v porovnání s dobou, kdy jste s judem začínal vy?
V něčem to mají lehčí. Za mého mládí nebylo zdaleka tolik příležitostí, bylo méně klubů, sportovišť, technické vybavení nebylo tak dostupné. Na druhou stranu mají dnešní děti kolem sebe obrovské množství věcí, které je rozptylují. Je pro ně těžké se na něco soustředit a cíleně se věnovat jedné disciplíně. Těžké to máme tím pádem i my, trenéři.
Slyšel jsem, že jste se jako kluk chtěl věnovat karate a do oddílu juda jste s bratrem začal chodit omylem.
To je pravda. Strejda nás dovedl do tělocvičny, kde právě končilo karate a začínala hodina juda. Zůstali jsme tam a že chodíme do juda jsme zjistili až asi po měsíci. To jsme už ale věděli, že v oddílu chceme zůstat, protože v něm byla úžasná parta. Rozhodně toho nelituji.
Dnes je běžné bojová umění propojovat. Jak se na fenomén „mixed martial arts“ díváte?
Já bych nerad házel celé odvětví do jednoho pytle. V MMA jsou výborní zápasníci, kteří mají můj obrovský respekt a rád se na jejich utkání podívám. Spousta judistů v něm našlo druhou kariéru a MMA také zpřístupnilo bojové sporty lidem, kteří se k nim dostali až ve vyšším věku. Dá se v něm začít v pětadvaceti letech a stejně dosáhnout vysoké úrovně. Což třeba v judu není možné. Obecně mi ale v MMA chybí úcta k soupeři, která k judu neodmyslitelně patří. Když vidím, jak zápasníci před zápasem pózují, nadávají si, uráží navzájem svoje rodiny, tak mě to znechutí a sebere mi to chuť se na zápas dívat. Vlastně mi i dost vadí, že se na takové věci dívají děti.
Jak vlastně vnímají dnešní děti duchovní a etickou stránku juda?
My v naší akademii na etiketu striktně dbáme. Při vstupu do tělocvičny se člen ukloní. Ukláníme se i při vstupu na tatami, před soupeři i před trenérem. Když někdo přijde na trénink pozdě, jde za trenérem, omluví se a vysvětlí důvody. Jsou to vlastně normální projevy úcty a respektu, které se ale z dnešní společnosti rychle vytrácí, a děti zpočátku neví, co si o nich mají myslet. Po nějakém čase ale ty zásady přijmou za své. Začnou je považovat za samozřejmost a přenáší si ji je i do světa mimo tělocvičnu. To se zase líbí rodičům, kteří často sami zásady judo etikety přebírají. Když se přijdou podívat na trénink nebo přijedou vyzvednout děti, je běžné, že se při vstupu ukloní. Vždycky mě to hrozně potěší.
Cítíte vy sám, že vám tento rozměr juda něco dal do života?
Určitě ano. Proto se možná tak dobře cítím v Japonsku, kde respekt a úcta prostupuje celou společností. Do života mi to dává určitý klid a nadhled. Neříkám, že si občas nezařvu, ale nebýt juda, bylo by to určitě horší.
Zvládáte kromě juda i něco jiného? Prý rád truhlaříte.
Já jsem vyučený truhlář. Během covidu jsem se k truhlařině a tesařině trochu vrátil. Bavil jsem se výrobou různých truhlíků a přístřešků na zahradě. Se dřevem pracuji rád, ale nezbývá mi na to čas. Spíš si judo doplňuji dalšími sporty. Jelikož pocházím z Jihlavy, tak mám samozřejmě vztah k hokeji. S judisty máme o nedělích zarezervovaný led a chodíme pravidelně hrát.
Při takovém utkání mohou být zajímavé bitky.
My si dáváme pozor a do těla chodíme minimálně. Když člověka čeká za pár dní cesta na turnaj, tak si nemůže odnést z ledu zranění.
Dlouholetým parťákem na cestách jsou Lukášovi Krpálkovi naše vozy. Aktuálně hlavně Touareg nebo nový Multivan. A to díky spolupráci s dealerstvím Auto Horejsek.
Cestujete rád?
Ano, ale upřímně řečeno - začínám být trochu přecestovaný. Jen letos jsem byl třikrát v Japonsku, což jsou hrozně dlouhé lety a přesuny. Rád ale jezdím s rodinou na kratší výlety třeba na Slovensko, do Rakouska, Itálie. Na kratší cesty mám Touarega, když vyrazíme nějak dál do hor nebo když vezeme kola, tak beru Multivan. Já si obecně potrpím na pohodlná a užitečná auta. Když někam jedu, tak chci mít pocit pohodlí, bezpečí a vědět, že s autem můžu kdykoliv zajet do kempu a vyspat se v něm. Jak mi děti rostou, tak by to už asi chtělo něco většího…
Kam pojedete po olympiádě?
Už pár let jezdíme s dětmi na flotilovou plavbu do Chorvatska. Společně se plaví třeba deset lodí, přes den jsou pro děti připravené aktivity a rodiče můžou užívat klidu. Říkal jsem, že olympiáda je vrchol sportovního života, ale vlastně už se těším až si po ní pořádně odpočinu.
Text: Jiří Holubec Foto: Ondřej Szollos